Během celého projektu jsem se setkala s pozitivní reakcí dětí. Velmi jim záleželo na tom, jak svá srdce – dárečky pro nemocné děti ve Fakultní nemocnici Bulovka – ztvární. Hodně se zaobíraly myšlenkami na dítě, které si srdce vybere: „Bude stejně staré jako já?“ „Určitě bude fotbalista.“ „Myslíte, že bude v nemocnici dítě, které jezdí rádo na traktoru?“ „Vůbec neumím malovat auta, namaloval jsem silnici a autíčko vložil dovnitř, snad to pochopí, že neumím malovat auta.“ „Vložila jsem dovnitř dva malované kamínky, nebude srdce těžké?“ …
Tak silné vcítění dětí do dětí na opačné straně jsem nečekala. Ze třídy jsem odcházela s velmi hřejivým pocitem a vím, že i každá paní učitelka byla a je na „své“ děti pyšná. To, jaké jsou, je její kus práce.
Následující dny mě začaly oslovovat děti ze třídy, kde se tvořil box a ne srdíčka. Vyslovily přání i k výrobě srdíček. Srdíčka začaly vyrábět doma a na Bulovku byla srdce doručena dodatečně.
Největší radost zažívám, když mě děti oslovují a sdělují, jak pro někoho vyrobily srdce samy. Jak někoho navštívily, aby ho potěšily svou přítomností. Slyším, jak se snaží něco vyrobit či napsat pro někoho jim blízkého, rozesmát ho. A to je myslím ta největší výhra a také poslání Srdce s láskou darovaného.
Lucie Krečmanová,
asistentka pedagoga, ZŠ Vorlina, Vlašim
