Na začátku všeho byla dvě docela obyčejná slova: „zajímavý projekt“. Jako vedoucí budoucího projektu jsem stál před rozhodnutím, zda se naše malá horská škola zúčastní této prestižní akce, nebo zůstane jedním z pozorovatelů v pozadí a bude pokoušet své štěstí až v dalším ročníku. Rozhodnutí popravdě nebylo jednoduché, neboť některé třídy byly poloprázdné, jiné se v reálu „praly“ s distanční výukou a těch pár jedinců, kteří mohli navštěvovat školu, s obavou otvíralo zprávy, které je mohly obratem poslat od kamarádů přímo do karantény.
Co dodat… Nehezké to byly časy, a snad právě proto jsem si řekl: „Jdeme do toho.“ Děti potřebují přijít na jiné myšlenky, potřebují, aby je něco naplňovalo, těšilo, potřebují ze sebe setřást všechny ty obavy a nejistoty. Tak přesně takhle to všechno začalo: neskutečnou dětskou fantazii jsme zcela pustili z otěží. Hodiny, které jsme přestali počítat, pomalu přerostly ve dny a týdny neúnavné práce, kterou byli někteří doslova posedlí. Zde jsem si poprvé řekl, že účast byla skvělým rozhodnutím.
Každé dítko doslova žilo svou rolí. Ten zájem, to nadšení, ty jiskřičky v dětských očích prostě nikdo nemůže ničím jiným nahradit. Tím jediným, kdo z nás vysával energii, byl pouze čas, který nás neúprosně tlačil do kouta. Projekt nám dal svým rozsahem, svou komplexností skutečně zabrat, až jsem si začal říkat, že jsme si vzali skutečně velké sousto. Po několika týdnech, když už všichni opět žili svými standardními povinnostmi, zazvonil telefon. „Kdo volá?“ „Praha!“ Co bylo obsahem hovoru, vidíte na těchto stránkách. Tak vám všem moc děkuji, že jste způsobili tolik radosti na naší „školičce“. A vám ostatním přeji ze srdce též úspěch, tak nezapomeňte, že 9. ročník soutěže Srdce s láskou darované se už blíží. :)
Miloš Vlášek,
učitel, ZŠ Svoboda nad Úpou
